Příběh malé pacientky

2. října 2012 v 18:55 | Katie |  Jak jde čas /2012/
Tak vás všechny, milí návštěvníci, zdravím. Hezky z nemocnice, abych pravdu řekla. Už tu ležím hezký týden a nevím, co mám dělat. Naštěstí mi můj milovaný bratránek půjčil (cca ve čtvrtek) svůj zánovní notebook, takže se už tolik nenudím. Máme tu šílené vedro, ale což, musíme to nějak přežít. Ale proč tu jsem - vás zajímá, viďte? No to víte, jak jsem minulý pátek lehla po tanečních, tak jsem už prakticky nevstala. Onen pátek jsem byla ještě ve škole, předtím ve středu a čtvrtek jsem navíc byla doma, kvůli bolesti v krku. A kdo umí dobře počítat, jistě ví, že už prakticky třetí týden školu zanedbávám. A taky prakticky celou dobu jsem neopustila postel - jak parádní. Sice jsem se v úterý stěhovala z té vlastní, ale na tom prakticky vůbec nesejde. Teď obývám tu nemocniční a není v tom ani žádný rozdíl, řekla bych. ... ale čerstvý vzduch mi vážně schází. Ale abych vám ten důvod mého pobytu více vysvětlila. Ve středu a čtvrtek mě popadla jakási únava, bolest v krku - a tak jsem se rozhodla zůstat doma a vyležet to. Ale co naplat - v pátek jsem se sice snažila přežít nějak tu školu a nezameškat taneční. A ač se mi tohle podařilo, s tou nemocí jsem to nějak nevychytala do budoucna.


Jak už jsem vám pověděla, celý víkend jsem proležela (v domnění, že to nebude nic vážného). A ještě v neděli večer jsem byla přesvědčená, že pondělek ve škole nějak přežiji (i když mi nebylo nijak dobře). V pondělí ráno se ale moje pevné rozhodnutí pomalu (ale jistě) začínalo stávat tak trochu nejistým.
Všechno jsem tak nějak zvládla, vykročila ze dveří a dala se na cestu z domu. Ta ale skončila hned před naší brankou. To už jsem nemohla dál. Děsně se mi točila a bušila hlava. Dřepla jsem si tedy na chodník a chvilku přemítala, jestli do té školy přece jen nejít. Rozhodla jsem se však vrátit domů, protože vidina toho, že někde zkolabuji, byla až příliš reálná ... bohužel. Dále už to mělo poměrně rychlý sled. Napsala jsem mamce, jestli se mnou půjde k doktorovi, protože mi bylo úplně jasné, že sama to zvládnout nemůžu. Nakonec jsem ale jela spolu s tetou a bratrancem, kteří jeli řešit stejný problém. Nikoli stejnou nemoc, že ano. No, popisovat vám cestu do ordinace raději nebudu .. pouze to rozumně zkrátím. Několikrát jsem musela odpočívat, jinak .. no víte co. Doktor mě poslal domů s tím, že musím zítra hned ráno na odběry. No a jak to dopadlo už víte - jakmile byly k dispozici výsledky, bylo jasno. Musím do nemocnice. Docela rychlovka .. já jsem spoléhala, že to nic nebude, že dostanu léky a vše bude zase ok.
Pak už mi mamka s trochou mé pomoci sbalila několik nezbytností a nastoupili jsme do sanitky. A jelo se. Po asi půl hodinovém "výslechu" a vyšetření mě z nemocnice poslali do druhé, jelikož v té první nemají specializované oddělení. Ten přesun ale trval hodně dlouho. Čekat na sanitku jedoucí do Olomoucké nemocnice je běh na dlouhou trať. Takže asi až po 3 hodinách (počítaje od cesty z domu) mě konečně ubytovali na pokoji Olomoucké fakultní nemocnice. No říkat vám, že ještě předtím mě opět vyslýchali a vyšetřovali pěknou dobu, je asi zbytečné. Každopádně teď už znáte můj sáhodlouhý příběh - jak jsem se vůbec poprvé jako pacient dostala do nemocnice.

No takže mám anémii (málo červených krvinek, chudokrevnost), kdyby vás to jen trošku zajímalo. Za sebou už mám několik odběrů (a snad už i ten poslední) a i dvě transfúze. Včera jsem byla i na kardiologickém vyšetření. Teď už jen čekám na jedno vyšetření a mimo to i na to, kdy už mě KONEČNĚ pošlou domů. Předběžně bych se snad na čerstvém vzduchu mohla ukázat už koncem týdne. HURÁ. Ale aby to nebylo předčasné, viďte? Mamka sem má zítra volat, tak uvidíme, co jí řeknou. Dneska mi dávali celých 8 pilulek železa (jelikož i toho mám málo) a zítra mě jich čeká snad i dalších 10. Testují totiž, jestli se mi dobře vstřebává.

A kdepak jsem ubytovaná?
Pěkně prosím na hematoonkologickém oddělení .. no tedy momentálně na Klinické psychologii, protože u nás se od soboty maluje .. zrovna. Na hm oddělení je to totiž moc pěkné, nové, moderní. Tady je to staré a nepěkné - když se vyjádřím slušně! Kdybyste to viděli, dáte mi za pravdu. A další nevýhody (kromě té nemodernosti a staroby)? Máme pokoj prosklený až na chodbu (jsme tu jak ve výloze), je tu šílené vedro (dokonce i topili), nemáme záchod s koupelnou hned vedle a taky nemáme tyto místnosti svoje vlastní, že ano. Dále pak máme sesternu hned vedle a v noci nám odtamtud docela dost prosvítá světlo ... nemožné žaluzie a slyšitelný hluk z vedlejších pokojů no coment. A jediná výhoda? Asi ta, že zde nemají jídelnu, takže nám jídlo nosí až na pokoj. Na předchozím oddělení jsem totiž vždy v jídelně jedla samotná, jen s mojí spolubydlící. Ostatní pacienti tu mají totiž povětšinou leukémii a tedy prakticky žádnou imunitu (musí být zavření na pokojích). Jediná srovnatelná věc je řev miminek, kterým nás každé ráno obdařují.

A co víc vám povědět? Ani nevím. Ptejte se, stejně se tu nudím.
A s článkem někdy příště nashledanou :)
Katie

PS: Po dlouhé době pořád straším na skypu! :)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama